Ve zkratce
Historie Orla v Pozořicích kopíruje historii naší vlasti, která prožila jak klidné a radostné období, tak i dobu smutnou a plnou utrpení tisíců lidí. Roku 1898 založil kaplan P. František Synek Jednotu jinochů a mužů pod ochranou sv. Josefa. V tomto roce se začíná psát historie Orla v Pozořicích. V dalších letech se činnost postupně rozvíjí a 27. října 1910 byl založen tělocvičný odbor Orel Pozořice – Sivice. Před první světovou válkou orli sehráli několik úspěšných divadelních představení a zúčastnili se sletu orlů ve Vyškově a dalších hromadných cvičení. Pro rozvoj činnosti bylo nutné, aby někteří členové absolvovali cvičební kurzy.
Jedna z orelských slavností byla přerušena zprávou o atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda v Sarajevu. Začátek 1. světové války znamenal přerušení činnosti Orla. V říjnu 1917 se zbylí členové Orla na popud Msgr. Jana Šrámka sešli na konferenci v Brně a tam se znovu začalo mluvit u znovuvzkříšení této organizace a její činnosti. Na podzim roku 1918 proběhla veřejná cvičení mužů, kteří se spojili s odbory ve Vyškově, Drnovicích, Líšni a Blažovicích. Tato vystoupení se stala velmi dobrou reklamou a do činnosti se zapojili noví, především mladí členové. Nové nadšení vnesla do řad členů Orla zpráva o vzniku samostatné Československé republiky. 27. dubna 1919 se konala valná hromada, při níž oznámil tehdejší správce odboru, že odbor se změnil v jednotu Orla československého v Pozořicích. V tomto období probíhají pravidelné aktivity: schůze spojené s různými přednáškami, veřejná cvičení a divadelní představení.
V roce 1923 se začalo mluvit o parcelaci zdejšího Lichtenštejnského panství. P. Šebastián Páral se zasadil o zakoupení budovy z tohoto velkostatku. Byly koupeny objekty v délce 60 m. Plány na přestavbu zhotovil pan František Pospíšil, stavitel ve Vyškově. Datum otevření orlovny byl stanoven na 14. června 1925. Orlovna byla důležitým místem, kde se mohla rozvíjet spolková činnost. Rozvíjely se tělovýchovné aktivity, nacvičovala se divadelní představení, bylo zakoupeno zařízení na promítání filmů, konaly se taneční zábavy. Členové Orla se zúčastnili aktivit nejen v tehdejším Československu, ale i v zahraničí. Na jaře roku 1934 se začala upravovat zahrada za orlovnou na cvičiště, byla dokonce postavena i tribuna pro diváky. Po zavedení branné povinnosti v Německu a posílení německé armády se Orel zaměřil na brannou výchovu. Přišla bohužel 2. světová válka a s ní i další přerušení činnosti Orla v Pozořicích. Přesto se členové Orla tajně scházeli ke cvičení.
Po 2. světové válce došlo k znovuobnovení činnosti a orlovna sloužila i dalším spolkům a organizacím, protože část obce byla poničena válkou. Toto období bylo bohužel velmi krátké a zpočátku plíživý a později ostrý nástup komunistů k moci vedl opět k zákazům a věznění členů naší organizace. V roce 1947 uvažovala rada o adaptaci orlovny, byly provedeny přípravné práce a navázány kontakty s architektem Richterem z Brna. K tomuto bohužel nedošlo a další připravované akce se po únoru 1948 neuskutečnily. Spolek Orel byl zrušen výnosem ministerstva vnitra ze dne 15. června 1948, tedy velmi brzy po nástupu komunistů k moci. Z tohoto je jasné, že komunisté se velmi obávali naší nábožensky a vlastenecky zaměřené organizace. Z našich členů byl nejbrutálněji postižen br. Antonín Ondráček, který strávil v komunistických žalářích 10 let života. Orlovnu administrativně převzal Sokol Pozořice, a protože v této době již měl vlastní novou sokolovnu a o orlovnu neměl zájem, tak podle tehdejších předpisů majetek Orla převzal stát, tedy národní výbor. Hřiště nad orlovnou pronajal MNV Pozořice Jednotě, která tam prodávala stavební materiál. V orlovně stát provozoval i nadále kino. Celý objekt postupně chátral, protože během celé doby komunistické nesvobody správci těchto budov nerealizovali žádné opravy a rekonstrukce. A tak byl naší organizaci vrácen veškerý majetek v dezolátním stavu. Ale byl vrácen a my jsme se po listopadu 1989 mohli pustit do oprav a konečně se v demokratickém státě svobodně starat o svůj majetek a zahájit novou éru Orla v Pozořicích.
28.března 1990 byla ustavující přípravnou výborovou schůzí obnovena orelská jednota v Pozořicích. Ustavující výbor pracoval ve složení Jan Šmerda, Miloslav Neužil, Jan Neužil, František Škrob a Jan Ondráček. V průběhu dubna 1990 byla znovuobnovena Župa Dr.Jana Sedláka, do které patřila i naše jednota před ukončením činnosti v roce 1948. Dne 30.6.1990 proběhl v Brně celostátní ustavující sjezd Orla, který odsouhlasil nové stanovy a zvolil nové vedení Ústředí Orla. Činnost jednoty Orla Pozořice začala na ustavující schůzi, která se konala 5.července 1990 v budově orlovny (v kinosále) za přítomnosti 74 členů. Na této první členské schůzi byl zvolen starostou Orla Pozořice, po 42 letech mlčení, pamětník časů minulých i současných bratr Jan Šmerda a byla provedena i volba nového výboru.
Na první výborové schůzi 19.července 1990 byly určeny tyto funkce: Jan Šmerda – starosta, Alois Beneš – náčelník, Jarmila Kousalová – náčelnice, Jan Brtník a Josef Pokorný – vzdělavatelé, František Filip – hospodář, František Škrob – předseda revizní komise, Marie Šmerdová – jednatelka, František Beneš, Petr Divácký, Jan Neužil, Jiří Titz – členové výboru. Ihned se začalo s opravou zdevastované budovy, i když nám dosud nebyla předána a stále byla v užívání Jednoty a Obecního úřadu. Brigády se konaly pravidelně v úterý a ve čtvrtek. Každý se snažil přispět dle svých možností k tomu, aby bylo možno používat alespoň část budovy. Z tohoto důvodu začala naše první cvičení v tělocvičně Základní školy v Pozořicích a v Kulturním domě v Sivicích. Postupně se zapojovaly všechny věkové kategorie od předškoláků po staré pány. Taktéž pestrost nabídky cvičení byla stále větší – všeobecná gymnastická cvičení, fotbal, stolní tenis, košíková, plavání, volejbal, cyklistika, atletika, apod. Postupně se přidávala i činnost kulturní a duchovní, zájezdy a přednášky. Například v roce 1991 jsme uspořádali čtyři zájezdy na poutě – do Maria Zell, Čenstochové, na Župní pouť do Těšan a na Orelskou pouť na sv.Hostýn. Taktéž v roce 1991 byla založena tradice Orelského dne. Ten se pořádá vždy začátkem září. Dopoledne je mše svatá za zemřelé členy, odpoledne je ve sportovním duchu.
Rok 1992 jsme začali s 234 členy a s novým výborem v čele se starostou Petrem Diváckým. 13.září 1992 nám byla slavnostně předána budova orlovny.
Do roku 1993 jsme vstoupili opět s novou radou v čele s Janem Ondráčkem. Stále probíhala rekonstrukce budovy, cvičení, poutě, duchovní společenství a jiné.
V roce 1994 má naše jednota již 292 členů. Mimo jiné aktivity jsme upořádali Mistrovství Orla ve stolním tenise. Vzhledem k velkému množství účastníků jsme museli použít i sály sokolovny a základní školy.
O registraci našich volejbalových družstev do svazových soutěží jsme požádali v roce 1995.
V devadesátém šestém roce jsme se zúčastnili prvního orelského turnaje v kuželkách v nově otevřené orlovně v Telnici. Po opravě malého sálu naší orlovny zde začalo cvičení. Pozořická orlovna se tak stále více stávala místem pro setkávání mladých nejen ke cvičení, ale i k různým kulturním a duchovním akcím.
V roce 1997 jsme do svých aktivit zahrnuli například pořadatelství při návštěvě Sv.Otce v Olomouci.
V roce 1998 se začala používat klubovna jako posilovna a promítací místnost byla upravena na klubovnu. 26.září proběhlo slavnostní otevření sportovního areálu. Tato slavnost se stala manifestací toho, co dokážou lidé, kteří se s vervou pustí do díla, které se spoustě jiným zdá zbytečné a předem odsouzené k nezdaru.
Rok 1999 byl pro nás významný – při příležitosti Mariánské štafety byl posvěcen náš nový prapor. Začali jsme se zúčastňovat i atletických Mistrovství Orla, kde jsme především v přespolním běhu a běhu na 5000m měli dobré zástupce.
V roce 2000 se již hrají soutěže na antukovém hřišti a také tenisové hřiště se těší velkému zájmu.
Do roku 2001 jsem vstoupili s novým starostou – Petrem Filipem. Byla dokončena rekonstrukce velkého sálu.
V roce 2002 byla otevřena nová posilovna určená pro širokou veřejnost. Ve velkém sále začala skupinová cvičení, např. aerobik, kalanetika, rehabilitační cvičení.
Bowling umístěný v půdních prostorách byl uveden do provozu v roce 2003. Téhož roku byl vypracován nový provozní řád celého areálu s denním provozem a dohledem recepční.
V roce 2006 se stal starostou opět Petr Divácký. Stále se rozšiřuje počet hodin pro cvičení ve velkém sále, hojně je využívána posilovna a bowling.
V roce 2007 jsme se ve Staré Boleslavi poklonili ostatkům sv.Václava, uspořádali Ústřední turnaj v přehazované žactva, který jsme vyhráli.
V roce 2008 byl zvolen starostou Alois Beneš.
Samostatnou kapitolou naší sportovní činnosti je volejbal, který se v naší jednotě hrál od roku 1990. Vstupem do svazových volejbalových soutěží prudce vzrostla kvalita hry našich družstev. Velmi se nám vyplatila práce s mládeží, kde jsme dosáhli velmi dobrých výsledků. Postupně jsme se vypracovali na úplný vrchol orelského volejbalu. V současné době patříme mezi orelskou špičku, ale již nemáme dorostence, kteří by mohli nahradit naše muže. Situace v ženském volejbalu je podstatně lepší.
Od roku 1991 jsme měli zástupce v Ústřední tělovýchovné radě. Alois Beneš byl ustanoven garantem volejbalu v Orlu. Na základě našich dobrých výsledků jsme se zúčastnili všech sportovních her organizace FICEP, kde se volejbal hrál. Ficep je evropská mezinárodní organizace sdružující křesťanské tělovýchovné spolky. Již v roce 1991 jsme se zúčastnili jako pozorovatelé v Saint Pölltenu, v roce 1994 již jako členové v Lyonu a v roce 1997 jsme již měli své nejlepší zástupce v jednotlivých družstvech na volejbalovém turnaji v Padově, v roce 2001 v Linci, v roce 2004 v Antverpách a v roce 2007 opět v Linci. Pro všechny účastníky byly tyto turnaje jistě velkým zážitkem. Další naší členkou v ústředních orgánech – radě mládeže je Petra Kratěnová. Naši mladí členové se pravidelně zúčastňovali mezinárodních táborů FICEP, které byly pořádány v různých zemích Evropy.
Od „sametové revoluce“ po současnost uběhlo 20 let plných pilné práce. Nelze srovnávat stav budovy, současnou nabídku cvičení, kvalitu zázemí apod. Ale současný stav byl dosažen za pomoci a snahy mnoha členů naší jednoty, kteří od začátku věřili v to, že jejich práce není zbytečná.
A nyní záleží jen na nás a našich následnících, jak dál a jakým směrem půjde naše jednota.